Úzkost je přirozená reakce organismu na situaci, kterou mozek vyhodnotí jako ohrožující. Může se objevit před důležitým rozhovorem, při změně životní situace, v sociálním kontaktu, při obavách o zdraví nebo ve chvíli, kdy má člověk pocit, že nad něčím ztrácí kontrolu. Sama o sobě není úzkost známkou slabosti ani selhání. Problém začíná ve chvíli, kdy se začne objevovat příliš často, příliš silně nebo v situacích, které člověku začnou výrazně omezovat běžný život.

Jedním z nejčastějších mechanismů, který úzkost dlouhodobě udržuje, je vyhýbání. Když se člověk vyhne situaci, která v něm vyvolává strach, obvykle se mu okamžitě uleví. Tato úleva je velmi silná, protože tělo i mysl dostanou signál, že nebezpečí pominulo. Jenže právě v tom je skrytý problém. Mozek se nenaučí, že situace mohla být zvládnutelná, ale naopak si zapamatuje, že úleva přišla až po útěku nebo vyhnutí.

Tento vzorec se může postupně opakovat. Člověk se nejprve vyhne jedné situaci, potom další a později si začne preventivně upravovat život tak, aby se úzkosti vůbec nemusel vystavit. Krátkodobě to může působit jako ochrana, ale dlouhodobě se tím svět zmenšuje. To, co dříve bylo nepříjemné, se může časem jevit jako téměř nemožné. Úzkost tak nezmizí, ale získá větší prostor.

V psychoterapii se proto často pracuje nejen s obsahem obav, ale také s tím, jak člověk na úzkost reaguje. Cílem není člověka do ničeho násilně tlačit, ale postupně hledat bezpečný a zvládnutelný způsob, jak se k náročným situacím vracet. Důležitá je míra, tempo a porozumění tomu, co se v těle a mysli děje.

Výzkumy v oblasti kognitivně behaviorální terapie dlouhodobě ukazují, že postupné vystavování se obávaným situacím, práce s myšlenkami a porozumění tělesným reakcím mohou pomoci snížit sílu úzkosti. Nejde o to dokázat, že člověk se nesmí bát. Jde spíše o to, aby strach přestal určovat, co člověk smí a nesmí ve svém životě dělat.